Povídka 01
Buch....buch...buch...buch...buch...
Údery mého srdce jsem slyšela tak hlasitě...určitě to uslyší i oni. Běž, utíkej, já za tebou pak přijdu! Jeho slova mi pořád zněla v hlavě a tak jsem utíkala, nevnímala jsem kudy, prostě jsem běžela. Běh nikdy nebyl má silná stránka, ale bála jsem se. Tak šíleně jsem se bála, až jsem myslela, že se z toho zblázním.
Slyšela jsem údery svých nohou, tlukot srdce, a své hlasité oddechování, protože jsem už nemohla běžet dál. Píchalo mě v boku, ale když jsem si vzpoměla na jejich hladové výrazy, strach mě popohnal zase okus dál.
Utíkala jsem oslizlým, důvěrně známým kanálem, tolikrát už jsem tudy šla, těšila jsem se na to, co se nachází na jeho konci. Nikdy by mě nenapadlo, že odtud budu tak zděšeně utíkat, že mě ti obyvatelé budou nenávidět. Vždyť tam se nacházel On, má láska...milovala jsem ho a jsem si jistá, že i on mě. A pak se to stalo, ta hrozná událost kvůli které teď musím utíkat jako o život.
Jmenuji se Caterine a je mi patnáct. Před rokem jsem se procházela parkem a uviděla jsem tenhle tunel. To jsem ještě netušila jak mi změní život. Jak jsem tak běžela přehrál se mi celý ten den znovu před očima.
Ach jo, já sem prostě nepatřím. Jsem jiná a každej mi to dává najevo. Takové věci se mi táhly hlavou když jsem kráčela parkem a hledala prázdnou lavičku. Samozřejmě, že když na nějaké lavičce někdo seděl, okamžitě se roztáhl co nejvíc, aby mě snad ani nenapadlo si tam sednout. Pak jsem zahlédla zajímavý tunel.
Tam bych se mohla podívat, stejně mám ještě spoustu času a domů se mi vážně nechce.
Napadlo mě a okamžitě jsem tam šla. Tunel byl zaslizlej, hnusnej, ale nezapáchalo to tam, proudil tu čerstvý vzduch a tak jsem pokračovala dál. Pak jsem na konci uviděla světlo. Najednou se v tom světle objevila tmavá postava člověka.
"Sem nesmíš." řekla ta postava. Popošla jsem blíže abych na postavu viděla lépe. Byl to On. Měl krásnou, bílou pokožku, vlasy černé jako uhel a překrásné hnědé oči, které byly protkané stříbrnou. "Proč nesmím?" zeptala jsem se ho. "Tohle místo není určené pro obyčejné lidi." vysvětlil. "Já nejsem jako obyčejní lidé, v mé duši rozhodně ne." odporovala jsem mu, protože jsem nikdy nebyla jako ostatní, vím to. On naklonil hlavu a patravě se mi zadíval do očí. Byl to nádherný pocit, zaplavilo mě štěstí, vznášela jsem se v neobyčejných záhadných krajinách. Pak, aniž by udělal jakýkoliv pohyb, ten pocit přestal. A najednou se usmál. Ten předtím strohý obličej se najednou prozářil a já si pomyslela, jestli vůbec může existovat někdo tak úžasný. "Máš pravdu, jsi neobyčejná." prohlásil stále s úsměvem, ale v očích jsem mu zahlédla zkoumavý a zároveň zvědavý výraz. "Chceš se tam teda jít podívat?" zeptal se. "Ano." odpověděla jsem a usmála se. "Jak se jmenuješ?" zeptal se mě když vykročil směrem ke světlu. "Caterine. A ty?" řekla jsem. "Mé jméno moc lidí nezná, ale povím ti ho. Jmenuji se Simon." usmál se.
Ten den se mi celý život změnil. Našla jsem kamarády, lásku a úžasné místo.